Původ pivoněk

Tradiční venkovské zahrádky neodmyslitelně zdobí pivoňky. Pivoňky (Paeonia) se pěstují v našich zahradách od středověku. Nejprve jako léčivé rostliny v klášterech, ale brzy zdomácňují i mezi lidem poddaným. A již ve středověku bylo známo několik okrasných forem, včetně plnokvěté pivoňky lékařské.

Svědectví o jejím pěstování můžeme najít ve známém Matthioliho herbáři z roku 1554. Píše, že plnokvětá pivoňky byla do střední Evropy dovezena ze Španělska. Nejprve se jednalo o poměrně drahou rostlinu, ale později „ ji již byly téměř všechny správné zahrady plny“. Pivoňky zdomácňují v zahradách a stávají se stálicí mezi trvalkami. Nový impulz ve šlechtění bylinných pivoněk znamenalo dovezení asijských hybridů pivoňky čínské na konci 18. století. První její v Evropě pěstované odrůdy se rázem staly hitem - kultivary pivoňky čínské totiž lišily jak barvou, tak i velkou různorodostí stavby květu od původních evropských rostlin. Začátkem 19. století se mnoho školek ve Francii, Belgii, Holandsku i Anglii začalo věnovat šlechtění pivoněk. Mnoho z těchto původních odrůd se zachovalo a dodnes se pěstují.

Sortiment pivoněk

Asi nejznámější a nejoblíbenější bylinnou pivoňkou je pivoňka lékařská. Vykvétá v první polovině května obvykle plnými tmavě červenými květy (Paeonia officinalis ´Rubra Plena´) Jsou ale známé také kultivary s květy bílými. Asi o 14 dní později, na konci května a v červnu kvetou kultivary pivoňky čínské (Paeonia lactiflora). Dnes je jich známo několik tisíc. Mají květy bílé, růžové i tmavě červené, obvykle vonné. Tvar květů může být jednoduchý, poloplný i plný. Oblíbené jsou takzvané japonské („imperial“) pivoňky, které mají prašníky přeměněné v menší, často rozdílně zbarvené korunní lístky. Pěstitelé vyhledávají také některé botanické druhy. Na skalkách i obrubách záhonů se často pěstuje Paeonia tenuifolia s jemnými, kopru podobnými listy a jedním tmavě červeným květem. Pochází z Balkánu a východní Evropy a v přírodě je vzácná a ohrožená. Zajímavá je také pivoňka mlokosevičova (Paeonia mlokosewitschii) původem z Kavkazu, která má velké žluté květy.

Úspěšné pěstování a nároky

Pivoňky patří k nejsnadněji pěstovaným trvalkám. Nevyžadují zvláštní péči, na jednom místě rostou i kvetou desítky let. Netrpí mrazy ani nepřízní počasí. Musíme jim zajistit dostatek slunce, ve stínu kvetou špatně či vůbec. Také jsou vděčné za hnojení – na konci léta průmyslovými hnojivy. Přes zimu je nahrneme zetlelým hnojem. Hnojení podporuje růst a především kvetení. Půda by měla být hlinitá či písčitá, rostou však i v půdách jílovitých. Pivoňky nemusíme zalévat. Zálivku v době dlouhého letního sucha však vyžadují kavkazské pivoňky, kterým vyhovuje i vysazení v polostínu. Pivoňky se množí především dělením trsů na konci léta, nejlépe v srpnu. Dělení je poměrně obtížné, protože kořeny jsou velké a masité. Bylinné pivoňky na rozdíl od dřevitých vysazujeme mělko – tak, aby vrchol pupenu byl na prst pod povrchem půdy. Hlubší výsadba snižuje násadu květních poupat. Získané rostliny vysazujeme co nejdříve, aby stačily do zimy zakořenit.

Pivoňky na zahradě

V zahradách se pěstují jako solitéry – velice pěkně působí v udržovaném stříhaném trávníku. Kombinací několika odrůd můžeme vytvořit velice atraktivní záhony – a protože jednotlivé odrůdy nakvétají v rozmezí 1,5 měsíce, jsou tyto záhony zajímavé po dlouhou dobu. Také je můžeme kombinovat s cibulovinami – především s narcisy a na podzim kvetoucími ocúny. Pěkně působí také jako popředí nápadně kvetoucích stromů. V tradičních venkovských zahradách a v předzahrádkách se používá v kombinaci s celou řadou trvalek jako jsou kopretiny, astry nebo plamenky.