Jehličnany nacházejí v zahradách mnohostranné upotřebení a patří k nejdůležitějším prvkům sadovnické tvorby zahrad, parků i městské zeleně. Představují značně různorodou skupina dřevin, v nabídce zahradnických podniků najdeme jak vzrůstné stromy, tak i zakrslé miniatury. Až na výjimky jsou stálezelené, na zimu neopadávají a zkrášlují prostor po celý rok. Ale to neznamená, že se v průběhu roku nemění. Na jaře smrky, cedry, jedle i jalovce svítí svěží zelení mladého růstu, která si nezadá s rašícími listnáči. A i když jsou jejich květy nenápadné, posléze dozrávají okrasné šišky. Jehličnany voní pryskyřicí, jedná se o přirozenou aromaterapii zahrady, která nám připomíná vůni lesa.

Při vhodné volbě jednotlivých druhů a kultivarů lze z jehličnanů sestavit barevně i vzhledem působivé kombinace. A mají ještě jednu výhodu – pokud jsme jim vybrali vhodné stanoviště, vyžadují jen minimum péče a můžou nám zpříjemňovat pobyt na  zahradě po mnoho let.

Jalovce – stálice mezi zahradními jehličnany

Jehličnany jsou pro celoroční zeleň a minimální nároky na údržbu stále více oblíbené a žádané zahradní rostliny. Jalovce patří, společně s cypříšky a zeravy (tújemi), k nejčastěji pěstovaným jehličnanům na našich zahradách již po mnoho let.

Rod jalovec obsahuje asi 60 druhů rostoucích především na severní polokouli. Typickým znakem jsou zdužnatělé šištice, které vzhledem připomínají bobule. Nejsou dřevnaté jaké u ostatních zástupců čeledi cypřišovitých (Cupressaceaea). Jalovce jsou dvoudomé. Botanikové je dělí do dvou skupin – jednak ty, které mají pichlavé jehlicovité listy v trojčetných přeslenech. Do této skupiny patří především náš domácí jalovec obecný (Juniperus communis). Kromě bohatého využití v zahradách se jalovčinky používají jako koření, větévka přidaná do ohně chutně provoní maso při grilování a silice se přidává do alkoholu – borovičky nebo ginu.

Do druhé skupiny patří jalovce, které mají listy v dospělosti šupinovité, křížmostojné. Nejznámější je jalovec chvojka (Juniperus sabina), ale patří sem i jalovec virginský (Juniperus virginiana), jalovec čínský (Juniperus chinensis) či jalovec poléhavý (Juniperus horizontalis). Silice těchto druhů je dráždivá, jedovatá. Při práci může u citlivých osob podráždit pokožku, proto se doporučuje pracovat v rukavicích.

Kultivary jalovce, a to i jednoho druhu, mají velice rozdílný habitus od nízkých plazivých, k zemi přitisklých keřů (Juniperus horizontalis, Juniperus rigida, Juniperus communis ´Echiniformis´, ´Nana Aurea´, Juniperus scopulorum ´Repens´), přes rozložité keře s obloukovitě prohnutými větvemi (celá řada odrůd Juniperus sabina) po široce (Juniperus chinensis ´Femina´, Juniperus virginiana, Juniperus communis ´Candelabrica´) nebo úzce sloupovité (Juniperus communis ´Erecta´, Juniperus communis ´Hibernica´, Juniperus virginiana ´Fastigiata´ a především známý úzce sloupovitý Juniperus scopulorum ´Sky Rocket´) rostoucí keře či stromy, které můžou být i přes 10 m vysoké. Před nákupem si proto raději zjistíme, jak bude konkrétní rostlina v dospělosti vypadat, jak bude velká a zda pro ni máme dostatek místa. I zakrsle vyhlížející výpěstek může dorůst značné velikosti a starší jalovce se jen těžce přesazují.

Umístění v zahradě

Vzpřímeně, kulovitě či široce rozložitě rostoucí jalovce jsou vyslovené solitéry, které se dobře uplatňují jako doplněk zahradní architektury. Často se pěstují v menších skupinách nebo se kombinují s jinými jehličnany. Také vytvářejí vhodné, kontrastní pozadí pro řadu trvalek či nízkých keřů. Pěkně a přirozeně působí kombinace jalovce obecného se solitérními kameny nebo většími travinami ať již samostatně v trávníku či na okraji větší skalky nebo vřesoviště. Jalovce se během roku mění, i když nekvetou. Tmavou zeleň jehličí na jaře osvěží světle zelené mladé výhony, během podzimu můžou některé kultivary získat purpurový nádech.

Nízké plazivé jalovce se výborně hodí jako půdní pokryv včetně větších ploch, pro rozsáhlejší skalky, či na okraje trvalkových záhonů; vyžadují jen minimální údržbu a výborně kryjí. Působení ještě zdůrazní použití několika kultivarů s rozdílnou barvou – tmavě zelenou, sivou či nažloutlou. Výborně snášejí sluneční úpal i znečištěné městské prostředí, vyplní tedy místa, kde další choulostivější jehličnany nerostou. Především kultivary jalovce obecného jsou zase vhodnou dřevinou venkovských výsadeb. Bez problému prospívají také v nádobách.

Pěstební nároky

Jalovce jsou světlomilné dřeviny, vyžadují plné slunce, nejvýš lehlé přistínění. Ve stínu jsou řídké a nevýrazně vybarvené. Na půdu nejsou náročné, bez problémů rostou i na chudých kamenitých půdách či stavební suti. Dobře snášejí i vápnité půdy. Příliš vysoká hladina podzemní vody však není vhodná. Zálivku nepotřebují.

Nejvhodnější dobou pro výsadbu většiny jehličnanů je začátek podzimu. Na jaře se vysazují především některé choulostivější druhy. Podzimní výsadba má několik předností – rostliny do zimy zakoření a na jaře lépe rostou i překonávají případné přísušky. Na podzim je také větší výběr rostlin. Rostliny nabízené na jaře jsou často dobité již na podzim a přes zimu byly skladované, což je často oslabuje. Proto pozor především na podezřele levné nabídky. Na jalovcích, zvláště na chvojkách, se vyskytuje rez hrušková, v poslední době rozšířená choroba hrušní. Proto je nevysazujeme v blízkosti ovocných zahrad.