Ohrady zahrad mohou býti co nejrozmanitější, vůdčím činitelem je tu sloh budovy nebo zahrady a rozpočet. Jako vedlejší činitelé vystupují při vybudování ohražení místní požadavky, je-li totiž určeno ohražení ke skutečné ochraně nebo jen k maskování, má-li brániti průhledu, jaké rušené vlivy naň působí, má-li býti na dlouho trvanlivým či jen na kratší čas. Jedná-li se o zahradu venkovní, nechť je to již vila, domovní zahrada nebo jakákoli zahrada užitková, k takové nejlépe se hodí ohrada z tyček.

Nejúhlednější forma jsou křížem kladené tyče, jež se na dvě příční břevma přibijí a nahoře při hraně spojují, čímž povstanou samé kosočtverce. Ponechá-li se na tyčích kůra, je to tím hezčí, jenže to není tak trvanlivé, jako když se dříve kůra oloupe a všeliké dřevo nějakým ochranným nátěrem opatří. Tam, kde je vrbové proutí v dostatečném množství po ruce, docílí se velmi solidního plotu trojdílným průpletem. Tři příčné tyče proplétají se střídavě proti sobě hrstí prutů, čímž povstane ohražení značné pevnosti a poměrně i velmi trvanlivé. Méně příhodné k venkovskému okolí jsou ploty drátěné; jsou-li však z pletiva drátěného, chrání zahradu i před zvěří. Prosté tažně z drátu, byť ostnatého, ponechávají vetřelcům úplně volnou cestu. Železné mřížové oplocení se pro venkovské zahrady naprosto nehodí; působí oproti volné přírodě nejen příliš strnule, ale i jaksi mrazivě a žalářnicky.

Nejkrásnější ze všech ohražení jsou živé ploty, musí však býti nejen dobře založeny, ale i správně vedeny. Mají však také jednu špatnou stránku; pro trochu obmezené prostory nelze je doporučiti, poněvadž zabírají příliš mnoho místa. Kde na nějakém metru plochy nezáleží, měl by se vždy jen živý plot zakládati, ježto se dá i pro různé účely všelijak utvářiti; může být vysoký nebo nízký, rovný nebo do figur vtěsnaný, vždy pak je zvěři i lidem neprostupný. Založí-li se živý plot z jehličin, nabude celek tím větší pestrosti, protože ohražení je i v zimě zelené. Než plot vyroste, musí být zřízena ochrana z drátu.