Divoký šarm něžných ledoborců (2)

Narcisy - nejznámnější poslové jara

Velmi bohatá a rozmanitá je říše narcisů. Řada divokých druhů (Jonquilla - hybridy) příjemně voní vanilkou a tvoří zajímavý kontrast k často přehnaně velkým, těžkopádně působícím vyšlechtěným zahradním kultivarům.

Narcisům svědčí nedbalá péče - čím nerušeněji je necháme růst, tím bohatější trsy vytvoří. Drobné narcisy (Narcissus bulbocodium, Narcissus triandrus, Narcissus minimus, Narcissus cyclamineus) nejsou vyšší než 20 cm a jsou vhodné do skalek, Narcissus poeticus zaujme zířivě bílou barvou se žlutým, oranžově rámovaným středem. Trubkovité narcisy (odrůdy "Beersheba", "King Alfred", "Newcastle") jsou vyšší, dorůstají až 40 cm. Podle druhu květů se narcisy dělí do několika skupin, proto je třeba při výběru konkrétních druhů na typ květu dobře informovat.

Také v říši tulipánů jsou rané, jemně kvetoucí druhy vhodné zejména do přírodních zahrad, např. Tulipa kaufmanniana, nízké druhy s leknínovitými květy vhodné do skalek a kvetoucí řadou barev od bílé až po červenou, Tulipa praestans, vyšší, v dubnu kvetoucí druh s třemi až čtyřmi květy na stonku. V dubnu rozkvétá také Tulipa tarda s bílými okvětními lístky a citrononově žlutým středem. To, co bylo řečeno o narcisech, platí i o tulipánech - i tento rod je velmi bohatý na odrůdy a křížence.

Další oblíbenou, i když drobnější jarní cibulovitou rostlinou je modřenec (Muscari) tvořící trsy trávovitých listů a vhodný do skalek a okrajů záhonů. Drobné zvonkovité kvítky jsou nahloučeny v hroznech na vrcholu každého stvolu a dobře se vyjímá i v kytici jarních květů.

Na každé zahradě se najde místo i pro stínomilné sasanky (Anemone) vykvétající brzy zjara modrými a bílými sedmikráskovitými květy. Výjimkou mezi sasankami je Anemone blanda, jejíž květy se ve stínu zavírají a musí proto růst pouze na plném slunci.

Rozhodující pro všechny cibulovité a hlíznaté jarní rostliny je propustná půda, neboť při nadměrná vlhkosti jejich zásobní orgány zahnívají. V předjaří by proto měla být půda kyprá, aby ji sluneční paprsky mohly dostatečně prohřát, přes zimu, v klidové fázi cibulovin, by měla řádně vyschnout. Pouze vlhkomilné rostliny, např. bledule a některé narcisy, se dobře daří na vlhkých loukách, na břehu potoků a vodních ploch. U těžších půd je třeba svrchní vrstvu promíchat s pískem a pod cibule nasypat drenážní vrstvu, aby se voda neshromažďovala u cibulí.

Všechny jarní cibuloviny nevyžadují dodatečné hnojení. V hlízách a cibulích si uchovávají dostatek živin pro jarní kvetení. Pro vytvoření zásob na příští rok jim plně dostačuje spektrum živin získávaných z půdy, spadaného listí nebo slabé vrstvy kompostu poházené před vyhnáním.

Jarní cibuloviny vysazujeme nejlépe v září a říjnu, aby do prvních mrazů stačily zakořenit. Nejvhodnější jsou propustné půdy s vysokým obsahem minerálních látek nebo humusu.

Protože u většiny druhů jde o malé cibulky, sázíme do hlouby 8 - 10 cm do vlhké půdy. Při silnějších zimních mrazech zakrýváme vrstvou půdy nebo listí, čímž rostliny chráníme zároveň před jarním vysušením.

Je třeba upozornit na to, že v první fázi po výsevu samostatných cibulí, než se vytvoří mohutnější trsy, je třeba rostliny pečlivě chránit před plevelem.