Zahradníkův listopad

Já vím, že je mnoho krásných .povolání, na příklad psát do novin, hlasovat v parlamentě, sedět ve správní radě nebo podpisovat úřední lejstra; ale jakkoliv to všechno je pěkné a zá­služné, člověk při tom nedělá tu figuru a nemá tak monumentální, plastický a přímo sochařský postoj jako muž s rýčem. Pane, když tak stojíte na svém záhonku. jednou nohou opřen o rýč, stíraje si pot a pravé „Uf", tu vypadáte rovnou jako alegorická socha; stačilo by vás pozorně vyrýt, vyzvednout i s kořínky a posta­vit na sokl s nápisem „Triumf práce" nebo „Pán země" nebo tak nějak. To říkám proto, že teď je k tomu zrovna čas, totiž k tomu rytí.

To pošle zas dál karafiátům nebo růžím, jež za to v příštím roce budou chválit Boha vůní tak lí­beznou, že se to popsat nedá. Nuže, tuto líbeznou vůni postihuje zahradník už v té dýmající a slamnaté hromadě mrvy; i čichá mlsně a po­zorně rozestýlá tento boží dar po celé zahrádce, tak jako by svému dítěti natíral krajíček chleba marmeládou. Tumáš, budulínku, ať ti to chutná Vám, paní Herriotová, dám celou hromádku, za to, že jste tak pěkně a bronzově kvetla; abys ne­řekla, řimbabo, dostaneš tady tu kobližku; a tobě nastelu té hnědé slámy, horlivý floxe. Proč krčíte nosem, lidé? Copak vám nevoním?

Ještě maličko, a prokážeme své zahrádce po­slední službu; ještě necháme přejít nějaký ten podzimní mrazík, a pak jí usteleme v zeleném chvojí; ohneme růže a přihrneme jim ke krčkům půdy, naklademe voňavých větví smrkových, a dobrou noc. Obyčejně člověk tím chvojím za­kryje i ledacos jiného, řekněme kapesní nůž nebo fajfku; z jara, až sundáme chvojí, se se vším zas sejdeme.

Ale ještě tam nejsme, ještě jsme nepřestali kvést; ještě dušičkový aster mrká lila očima, vykvétá petrklíč a fialka na znamení, že ten listopad je jaro, chrysanthemum indické (zvané tak proto, že není z Indie, nýbrž z Číny) si nedá žádnými sebe horšími povětrnostními ani politic­kými poměry bránit v tom, aby vydalo celé své křehké a nesmírné bohatství květů, květů ryša­vých a bělostných, zlatých a brunátných; ještě posledními květy pokvétá růže. Královno, po šest měsíců jsi rozkvétala; jsi to zajisté povinna své­mu postavení.

A pak, ještě nám rozkvétá listí: podzimní listí žluté a nachové, zrzavé, oranžové, paprikově rudé, krvavě hnědé; a rudé, oranžové, černé, modře ojíněné bobule; a žluté, zarudlé, světlé dřevo holých větviček ; ještě nejsme norovi. A i když zapadnou sněhem, ještě tu budou temně ze­lené cesminy s řeřavě červenými plody a černé borovice a cypříšky a tisy; nikdy tomu není konec.

Říkám vám, smrt není; není ani spánek. Ros­teme jenom z doby do doby. Musíme mít s živo­tem trpělivost, neboť je věčný. Ale i vy, kdo nevládnete nějakým tím záhon­kem vlastní půdy ve vesmíru, můžete se v této podzimní době klanět přírodě, a sice tím, že si zasázíte do květináčů cibulky hyacintů a tuli­pánů, aby vám během zimy buď zmrzly anebo' rozkvetly. To se dělá tak: koupíte si příslušné cibulky a u nejbližšího zahradníka pytel pěkné kompostní půdy; načež vyhledáte ve sklepě a na půdě všechny staré květináče a do každého dáte po cibulce. Ke konci shledáte, že máte ještě ně­kolik cibulek, ale žádné květináče. I nakoupíte květináčů, načež zjistíte, že už sice nemáte žád­ných cibulek, ale za to vám přebývají květináče a půda. Tu nakoupíte pár dalších cibulek, ale protože vám zase nestačila půda, koupíte si nový pytlík kompostky. Pak vám zase přebývá půda, kterou ovšem nechcete vyhodit a raději si zase přikoupíte nějaké květináče a cibulky. Tím způsobem pokračujete dále, až vám to domácí lidé zakáží. Potom tím naplníte okna, stoly, skří­ně, špižírnu, sklep a podkroví, načež s důvěrou hledíte vstříc nastávající zimě.