Léto patří ještěrkám

Dříve jsme mohli ještěrku obecnou zahlédnout kolem živých plotů, při okrajích cest a na plotech. Dnes z některých oblastí zcela vymizela. Přírodně pojaté zahrady jí však nabízejí nový prostor pro spokojený život.

Když si na slunném místě zahrady užíváme léto, máme u toho často nepozorovanou společnost: na velkém teplém kořenu se bez pohnutí sluní ještěrka obecná. V trávě nelze zeleně zbarvené samečky hned objevit a také hnědé samičky mají výtečné krycí zbarvení. Vzor šupinatého povrchu je rozmanitý: stejně jako u otisku prstu lze podle uspořádání bílých čar a skvrn na zádech poznat každou jednotlivou ještěrku. Existují dokonce i černě zbarvení jedinci a ještěrky s červenými zády.

Jako studenokrevní živočichové jsou ještěrky ve svém životním rytmu silně závislé na teplotě. Od začátku března lze zahlédnout samečky, samičky opouštějí svá zimoviště zpravidla o tři týdny později – většinou malé díry v zemi, které si buď hrabou samy, nebo obsazují doupata po jiných drobných živočiších. Nejpozději začátkem května začíná období páření. Při hledání samičky zapomínají samečci často na jakoukoliv obezřetnost, takže je můžete dobře pozorovat. Páření předchází společný „párový pochod“. Potom tráví samička mnoho hodin na slunci, aby urychlila vývoj vajíček v těle. Po líhnutí mláďat je už skoro po ještěrčím létě: v srpnu si samečci už hledají zimoviště, samičky pak v září a nakonec mladí jedinci v říjnu.

V zahradě lze kromě ještěrky obecné pozorovat i široce rozšířenou, ale velmi plachou ještěrku živorodou, která u nás žije i ve vyšších nadmořských výškách. Ve středních Čechách a na jižní Moravě lze zejména ve vyhřátých říčních údolích narazit na nápadně zbarvenou ještěrku zelenou, a pro úplnost, na dvou místech na severní Moravě žije také vzácná ještěrka zední, jejíž hlavní areál výskytu je na Slovensku a v Maďarsku.

Zahrady poblíž lesa, železničního náspu, pískovny nebo jiného typického ještěrčího biotopu jsou vždy osídlovány častěji. Kvůli houstnoucí zástavbě a intenzivnímu zemědělství však ještěrky v rostoucí míře přicházejí o své přirozené prostředí. Jejich stavy může také ohrožovat odchyt do soukromých chovů, který je zakázaný. Všechny naše čtyři druhy ještěrek jsou u nás zařazeny mezi silně nebo kriticky ohrožené živočichy. Mimochodem: až 50 cm dlouhý zlatohnědý slepýš je často označován za beznohou ještěrku. Je sice ještěrkám příbuzný blíže než hadům, patří ale do samostatné čeledi slepýšovitých.

Lovec i kořist

Ještěrky jsou aktivní přes den a drží se na jednom místě. Ve svém okolí hledají hmyz, pavouky a brouky. Mají však také rády slimáky a různé červy. Během období klidu spotřebovávají zásoby. Mladí jedinci musí být na pozoru před mnoha živočichy (červenkou, ale i brouky); užovka, káně, poštolka, vrána, čáp a kočka ukořistí i starší jedince. Ale ještěrky ovládají jeden trik: když je někdo chytí za ocas, umějí ho odhodit a utéct. Ztrácejí tím však svou hbitost a rychlost i velkou část zimních tukových zásob.