Lilie korálová - Lilium pumilum
Lilium pumilum, lilie korálová, též lilie nízká
Jim Ault, Libertyville, IL

Pokračování přehledu některých přírodních druhů lilií, u kterých si vychutnávám jejich pěstování a dobře se přizpůsobují pěstování na mé zahradě na Středozápadu Spojených států (USDA zóna 5), pojednává o Lilium pumilum, korálové lilii.


Popis:
Lilium pumilum je rozšířená na rozsáhlém území Asie odkud také pochází. Můžeme ji najít nejzápadněji v pohoří Altaj (botanicky bohaté, divoce rozeklané horské hřebeny ve Střední Asii, které spojuje Čínu, Mongolsko, Rusko a Kazachstan) a východně napříč Sibiří, Mongolskem, severní Čínou až po Korejský poloostrov. Je to křehce vypadající, avšak robustní lilie skalnatých lokalit od nízkých pahorků po horská úbočí. Mezi její společníky patří řídké trvalky, nízce rostoucí křoviny a trávy, všechny naznačují, že se vždy nacházejí v docela suchých lokalitách. Synge (1980)to potvrzuje citací, co o ní napsala věhlasná ruská botanička Baranova: „je to jedna z xeromorfnějších (struktura rostliny je adaptována na prevenci vodních ztrát) přírodních druhů rodu Lilium, čímž je řečeno, že roste výhradně v horských oblastech a úpatích hor a upřednostňuje suché, otevřené, kamenité stráně kopců nebo skalnaté srázy, kde roste mezi kamením v jílovitých, písčitých nebo velmi tenkých půdách.“

Shodou okolností tuto lilii popsali téměř současně v roce 1812 dva různí botanici. Jeden ji pojmenoval L. pumilum a druhý L. tenuifolium. Toto druhé pojmenování bylo nejpoužívanější až do nedávných desetiletí, ale přezkoumání tehdejších publikací nakonec vedlo k přijetí jako správného názvu L. pumilum, ačkoliv předchozí název je stále ojediněle používán. Oba názvy jsou bezesporu přiléhavé. Přídomek „pumilum“ poukazuje na menší velikost rostliny ve srovnání s jinými liliemi, „tenuifolium“ se zase vztahuje k tenkým nebo úzkým listům. V anglicky mluvících zemích používaný název „Coral Lily“ („korálová lilie“) lilie získala pro své jasně korálové zabarvení květů. (Pozn.: Český název „lilie nízká“ vychází z překladu latinského názvu „ pumilum“).

Podle Wilsona (1929) se tato lilie dostala do pěstování v ruské botanické zahradě brzy po roce 1800 a do evropských zahrad byla uvedena krátce potom. Pravděpodobně byla shromážděna v přírodě z několika zdrojů, v nedávnější době je dodával čínský překupník liliových cibulí Chen Yi. Snadnost, s jakou se tato lilie dopěstovává do květuschopné velikosti, jí pravděpodobně pomáhá přežívat v pěstování. Bývá příležitostně dostupná jak z komerčního prodeje cibulí, tak z výměn a burzy semen.

Lilium pumilum je jedna z prvních lilií kvetoucích na mé zahradě. Nejčasnější termín rozkvětu v mých záznamech je 25. květen, ale začátek června je běžnější. Bývá to asi týden po rozkvětu L. dauricum a asi týden předtím, než se k přehlídce květů připojí L. amabile. Ve stejném čase kvetou i L. martagon a L. hansonii. Mezi dobou kvetení a jejím trváním existují určité variace, to druhé závisí na velikosti a robustnosti rostlin a květy se tak mohou udržet až do konce června. Lilium pumilum se určitě drží svého jména „korálová“ lilie. Její typická (typová) forma s granátově červenými květy jsou opravdu nápadné a její oranžové a žluté formy jsou právě tak vynikající. Dokonce i pyl a blizna mají jasně červenooranžové zabarvení. Květy jsou bez nebo téměř bez teček. Je to jedna z nejdelikátnějších lilií se všemi jejími součástmi v dokonalém souladu. Převislé turbánkovité květy menší než čtyři centimetry v průměru se předvádějí v počtu od jednoho až snad k pětadvaceti květům na výjimečně dobře vyvinuté rostlině. Jsou perfektně rozmístěné na prodlouženém květenství. Štíhlé stonky jsou třicet, ale až přes devadesát centimetrů vysoké. Početné úzké trávovité listy se tvoří jen na střední třetině až polovině stonku a působí neobvyklým přeslenovitým dojmem. Stonky mohou mít občas červenavé zabarvení. Delikátnější varianty zahrnují i květy s petaly tak přehnutými, že se překrývají a vytvářejí dojem dokonalých malých koulí. Já sám jsem měl po jistou dobu rostliny, které měly neuvěřitelně ochmýřená květní poupata.

Časnými květy a menšími proporcemi ve srovnání s jinými liliemi se tato lilie nabízí k použití do skalky nebo na okraje výsadby lilií. Jasná barva květů a jejich lesklý zjev, který může soupeřit a dokonce předčít nádherný lesk květů L. amabile, je poutač pro oči, a tak si tato lilie žádá vysadit ji tam, kde se k ní můžete dostat co nejblíže. Když se obdivujete květům až tak zblízka, zastavte se a přivoňte ke květům. Lilium pumilum má zvláštní sladkou a nakyslou vůni, všechno dohromady. Můžete ji shledat, jako já, velmi zajímavou, ale také jako docela nepříjemnou!

Cibule Lilium pumilum jsou rovněž v proporcích ke zbytku rostliny, nejrobustnější, jaké jsem kdy viděl, byly o něco delší než pět centimetrů na výšku o průměru asi dva a půl centimetru. Cibule je špičatá s šupinami tak těsně natěsnaných, že když jsem poprvé vykopal dospělou cibuli, myslel jsem, že jsem z nepozornosti vykopal jednu z mých cibulí tulipánů. Štíhlá špičatá lilie se stěsnanými šupinami je evoluční výhodou, protože je dokonalé přizpůsobená k tomu, aby se mohla prodrat trhlinami ve skaliscích horských úbočí a k tomu, aby minimalizovala ztráty vody, ke kterým by mohlo docházet u volněji uspořádané cibule.

Variety:
Tento druh produkuje květy s různými odstíny červené až načervenale oranžové barvy. Příležitostně mohou být k dostání prostřednictvím výměn semen dva kultivary s odlišným zabarvením květů, které stojí za zmínku i za jejich pěstování. Existují také další vzácnější zabarvení a několik dalších kultivarů, které se ale v pěstování běžně neobjevují:

Lilium pumilum 'Golden Gleam' se liší od standardní formy měkce oranžovým zabarvením květů. Podle Woodcocka a Stearna (1950) byl tento kultivar selektován ve školce v New Yorku už v roce 1890. Po dlouhou dobu byl uváděn jako hybrid L. pumilum a L. martagon, ale toto pojetí bylo později opuštěno. Množí se spolehlivě jako čistý kultivar ze semen, což podle pravděpodobného předpokladu způsobuje apomiktický dědičný znak tohoto přírodního druhu (více později), ale barevný odstín je stálý i v případě semenáčů po opylení jiným kultivarem. Já sám jsem viděl drobné variace ve velikosti květů a morfologii rostliny a měl jsem dokonce několik rostlin s atraktivním červeným nádechem stonků. Je to vitální forma jako typická L. pumilum, se kterou má podobnou velikost květů, počet poupat a výšku rostliny.

Lilium pumilum 'Yellow Bunting' vytváří velmi atraktivní zlatožluté květy. Byla registrována v Kanadě roku 1944 Skinnerem jako hybrid L. pumilum s neznámým rodičem. Dnes je všeobecně považována za formu L. pumilum. Zjistil jsem, že její měkce žluté květy jsou obzvlášť atraktivní. McRae (1998) se zmiňuje, že tato forma je barevně recesivní, což jsem sám ověřil křížením s kultivarem 'Golden Gleam', jehož všichni potomci mají měkčeji oranžovou barvu. 'Yellow Bunting' se údajně množí semeny stejně jako čistý kultivar, podobně jako 'Golden Gleam'. Bohužel se na mé zahradě nejevil jako nějak zvlášť vitální, ale s kratší životnosti než 'Golden Gleam'. Nikdy jsem nemohl vzájemně opylit dvě rostliny 'Yellow Bunting', ani jsem nezískal jejich apomiktická semena. Mé rostliny pocházely ze semen z výměnné burzy semen NALS a zatím z nich vyrostly jen rostliny s oranžovými květy. Nicméně se mi v jednom roce podařilo a pak znovu roku 2011, že jsem mohl křížit jejich hybridy. Očekával jsem, že když žlutá barva je recesivním znak vzhledem k červené nebo oranžové, bude mít 25% potomků žluté květy. Výsledkem křížení těchto žlutých forem by mělo být 100% žlutých potomků. Tak by to mělo být podle teorie. Původní rostlina 'Golden Gleam' byla obzvlášť vitální a měla mnohem větší květy než 'Yellow Bunting', takže doufám, že dostanu zlepšený žlutě kvetoucí strain. Čas ukáže, jestli jsem byl úspěšný. Chtěl bych vyzvat čtenáře, kteří ještě mají pravý 'Yellow Bunting', aby použili podobný postup k získání strainu, buď prostřednictvím apomiktických semen z jednotlivých izolovaných rostlin (ujistěte se, že nemůže dojít k opylení cizím pylem), anebo prostřednictvím kontrolovaných šlechtitelských prostředků.

Lilium pumilum var. flore albo. Wilson (1929) uvádí, že je to bíle kvetoucí forma, která prý měla jednou být v pěstování v Německu. Považuje ji za „velmi pochybnou rostlinu“. Avšak podle McRae (1998) tuto bílou formu popisuje také Baranova. Nenašel jsem jedinou zmínku o jejím pěstování z moderní doby, ale na vlastní oči jsem viděl jednu rostlinu s bílými květy v roce2006, když jsme se s Edem McRae a Species Lily Preservation Group (Skupinou pro záchranu přírodních druhů lilií) po cestě zastavili ve školce Lava Nursery a tam se tato lilie nacházela. Ed ji tehdy označil, ale lze předpokládat, že se už z pěstování ztratila. Třeba se bíle kvetoucí mutace znovu objeví na něčí zahradě, anebo bude objevena někde v přírodě a v pěstování se znovu objeví.

Jiné formy L. pumilum, jako 'Goldfinch' a 'Red Star' jsou uváděny v literatuře, ale nezdá se, že by se ještě v pěstování nacházely.

Pěstování.
Z výše uvedeného popisu přírodních výskytišť a z mých vlastních zkušeností je tento přírodní druh zcela jistě lilií pro intenzivně drenážované půdy. V řadě rychle po sobě jsem zlikvidoval stovky rostlin Lilium pumilum vysázením v mojí jílovité půdě. Rostliny by mohly v mé půdě vydržet po několik let po vylepšení množstvím organické hmoty, ale po jejím rozkladu nebo častém ušlapání je půda opět příliš kompaktní a cibule trvale chřadnou a v krátké době se ztrácejí. Ale jak bylo popsáno v mém minulém článku o L. amabile, v současné době mi L. pumilum a její hybridy docela uspokojivě rostou na záhonech spočívajících na bázi štěrku a písku.

Lilium pumilum má jak se zdá ráda společnost. Mám mnohem větší úspěch s pěstováním v celých skupinách než vysázených jako jednotlivé rostliny. Skutečnost, že tato lilie se zřídka dělí, aby se tak rozmnožovala, vylučuje problém příliš nahloučených shluků cibulí. Mám také na mých záhonech s pískem vysázeny nízce rostoucí rostliny typů skalniček jako například Tetraneuris („čtyřnervová chudobka“), neagresivní pokryvný Phlox, např. P. kelsey, P. alyssifolia, Antenaria a drobnější druhy Penstemon. Tyto doprovodné rostliny rostoucí ve společenství s liliemi jim poskytují stín na písčitých půdách a tak pravděpodobně předcházejí ztrátám vláhy a přitom dovolují liliím, aby jejich lodyhy dosáhly k plnému slunci. Využívám rovněž mulčování 2-5 cm silnou vrstvou dobře rozložené listovky kolem stonků lilií a kolem trvalek. To také napomáhá ochlazení povrchu půdy, zabraňuje ztrátám vláhy a poskytuje půdě potřebné živiny. Při výsadbě se snažím nějaký takový kompost zahrabat i do písku, aby se více živin dostalo i kořenům cibulí.

Lilium pumilum má lodyžní kořeny vyrůstající ze stonku nad cibulí, takže zajistěte, aby nad cibulí po výsadbě byla alespoň 5 cm silná vrstva půdy, Všiml jsem si, že cibule má snahu se po čase zatáhnout hlouběji do půdy. Jejich štíhlé cibule pravděpodobně umožňují jejich snadnější zatahování. Mám obavu, že tyto nevelké cibule se zatáhnou tak hluboko v mých pískových záhonech, že už na jaře nebudou schopny vyrašit nad zem. Když jsem od letošního roku začal lilie přesazovat na nový pískový záhon, umístil jsem přímo pod cibuli menší kamínek nebo hrst oblázků a pak jsem cibuli přikryl do patřičné výšky pískem. Doufám, že tak zabráním cibulím, aby se zatahovaly příliš hluboko. Přivítal bych jakoukoliv odezvu čtenářů, kteří už něco podobného vyzkoušeli, jestli se jim to osvědčilo po delší dobu.

Lilium pumilum není bez otevřených problémů jejího pěstování. Rostliny jsou údajně krátkého života i v těch nejlepších podmínkách, nicméně mám individuální cibule, které vydržely nejméně pět let, a předpokládám, že budou ještě déle přežívat na mých záhonech s pískem. K prodloužení životnosti je určitě zapotřebí odstranit všechny přebytečné semeníky. Ovšem stále je moudré nepřetržitě doplňovat záhony novými semenáčky. Lilium pumilum je docela otužilá, údajně snáší až minus 45°C. Mnohem více jí pravděpodobné vadí příliš vysoké letní teploty. Od té doby co je pěstuji dobře drenážované, vypadají přiměřeně zdravé, přestože hniloba cibulí následkem fuzariózy nebo podobné choroby v těžké jílovité půdě může být problémem. Tato lilie určitě raději roste, zejména po odkvětu, spíše v sušší půdě. A je to smutné, ale zdá se, že jako zvláště vítanou pochoutku ji shledávají králíci. Je dobré ji pěstovat dobře chráněnou před hladovými hlodavci!

Další zklamání, které jsem zakusil s touto lilií je sklon k fasciaci stonku po nějaké době pěstování. Dochází k podivnému zploštění nebo jiné deformaci stonků a zasahuje to i stavbu květenství, které bývá znetvořeno nahloučením poupat do krátkých oblastí stonku. Květy samy vypadají normálně a rostliny mohou produkovat semena, ale jejich vzhled je těžce postižen. Došel jsem k myšlence, že by to mohl být symptom nedostatku boru, protože fasciace byla zaznamenána i u jiných rostlin, které nedostatkem boru trpěly. Je to jeden ze základních stopových prvků potřebných k výživě rostlin. Bor je potřebný jen ve velmi malých koncentracích, ale jeho nedostatek v půdách na tento prvek chudých může být problémem. Ačkoliv jsem neprováděl žádné ověřovací experimenty, letos na jaře jsem celou mou výsadbu zavlažil dávkou boru po rozpuštění poloviny čajové lžičky Boraxu ve 4,5 l vody(1 gallon). Ten se prodává jako přídavek k praní prádla. Podívejte se po verzi s tetraboritanem sodným jako aktivní složkou. Ale pozor! Bor ve větší koncentraci je pro rostliny toxický, takže se ujistěte, že nepoužíváte více než půl až celou čajovou lžičku na 4,5 l roztoku a neaplikujte tuto zálivku více než jedenkrát ročně. Aby byl roztok účinný, měl by se pravděpodobně aplikovat ještě před vyrašením stonku.

Množení:
Lilium pumilum netvoří dceřiné cibulky (nebo jen velmi zřídka) a šupiny cibulí jsou tak stěsnané, že jejich oddělení je velmi obtížné. Množení semeny je proto preferováno a je jediným efektivním způsobem rozmnožování. Semena klíčí epigeicky rychle a patří mezi nejrychleji klíčící semena lilií, které jsem kdy vyséval. Semenáčky (děložní lístky) se objevují nad zemí už od sedmi do deseti dnů po výsevu. Můžeme použít jakýkoliv dobře drenážovaný výsevný substrát a dostačovat bude teplota od 13 do 21°C. Protože se semenáčky objevují nad zemí tak rychle, je dobré umístit výsev semen na světlo okamžitě. Semenáčky Lilium pumilum také rychle dospívají. Semenáčky v květináčích vykvétají i méně než za jeden rok po výsevu. Na zahradě dosahují semenáčky dospělosti za dva až tři roky, což je pro tento druh typické. Dávám přednost pěstování semenáčků prvním rokem v nádobách a pak je na podzim přesazuji na zahradu. Několik jich příštím rokem pokvete a většina, jestli ne všechny, následujícího roku, ovšem pokud jim pěstební podmínky náležitě vyhovují.

Je třeba mít na paměti jeden zvláštní rys L. pumilum. Je to apomiktický druh, který může tvořit semena asexuálně, tedy bez oplodnění. Apomiktická semena jsou ve výsledku klony, čili genetické kopie mateřské rostliny, takže semenáčky budou přesně stejné jako semenné rostliny. Toto je cenná informace, když se snažíte udržet barevné formy L. pumilum nebo další neobvyklé typy, jako třeba ty s chloupkatými poupaty, jelikož můžete jen sesbírat semena z neopylených semeníků. Protože tento druh je apomiktický, každý jednotlivý květ, pokud mu to dovolíte, vytvoří semena. Přítomnost několika semeníků na tak drobné lilii je často považována za hlavní důvod, proč tyto lilie nemají dlouhou životnost. Proto se vždycky snažím odstranit všechny semeníky (samozřejmě kromě jednoho, chci-li získat semena). Nikdy nedovolím vývin více než jednoho nebo dvou semeníků na jedné rostlině v daném roce.

Celý problém se stává komplikovanější tím, že L. pumilum produkuje fertilní pyl a rostliny samy mohou být opyleny a vytvořit semena sexuálním způsobem. Takže když vzájemně opylíte dvě rostliny L. pumilum, výsledná semena budou výsledkem oplodnění, ne apomixe. Potomstvo těchto semen bude vykazovat variace dědičných znaků. Nejsem si vědom žádné studie, která by popisovala vztah tvorby apomiktických a sexuálních semen u L. pumilum. Zejména je apomixe „vypnuta“ po opylení květu kompatibilním pylem? Anebo tvoří se v semeníku směs těchto dvou typů semen? Tyto nezodpovězené otázky vedou k diskuzi o šlechtění s účastí L. pumilum.

Hybridy:
L. pumilum má docela skrovnou historii šlechtění ve srovnání s jinými druhy lilií. V Mezinárodním registru lilií se nachází jen asi čtyřicetkrát jako rodičovská rostlina první až třetí generace. Od roku 1940 do počátků sedmdesátých let bylo registrováno jen několik hybridů s využitím L. pumilum. Mezi ně patří takové prvotní hybridy jako 'Gold Crest', 'Scamp', 'Scarlet Robe', všechny vykazují jasně viditelné znaky L. pumilum, drobné, lesklé, oranžové až červené květy s nazpět přehnutými okvětními lístky a vynikajícím květenstvím. Mám dojem, že šlechtění s L. pumilum bylo ve své době vždycky tak trochu novotou, poněvadž nikdy nebyly tehdy registrovány jedním šlechtitelem více než dva až tři kultivary, přestože slavní šlechtitelé Charles Robinson a Ruth Clasová patřili k těm, kteří registrovali hned několik takových hybridů. Ch. Robinsonn Zdali nedostatek registrovaných hybridů L. pumilum před rokem 1970 je důkazem nedostatku zájmu o šlechtění nezvyklých lilií s drobnými květy, anebo těžkostmi se šlechtěním hybridů tohoto druhu, je nejisté. Co je ale dobře zdokumentováno, je to, že hybridy Ch. Robinsona a R. Clasové i dalších se dobře uplatnily u Judith Freemanové a Leonarda Marshalla k vyšlechtění podstatné série druhé, třetí a dalších generací hybridů L. pumilum v sedmdesátých a osmdesátých letech, která vedla k docela významnému počtu introdukovaných lilií. Tuto práci dobře zdokumentoval McRae, Freeman McRae (1988) a McRae (1998), takže to není zapotřebí zde opakovat. Naneštěstí se většina tehdy vyšlechtěných hybridů už také vytratila.

Jedinou významnější výjimkou by mohla být 'Viva', rozkošná lilie vyšlechtěná Judith Freemanovou v sedmdesátých letech, kterou Judith stále ještě občas nabízí ve svém katalogu The Lily Garden. 'Viva', jejíž rodiči jsou L. pumilum x L. leichtlinii var. maximowiczii forma unicolor, dorůstá do výšky kolem 150 cm s asi tuctem velmi dobře rozmístěných přehnutých oranžových květů, které vypadají, jakoby se ve vzduchu vznášely. Zápasil jsem s tímto výběrem, dokud jsem jej asi před pěti lety nevysadil do mého prvního záhonu se štěrkem a od té doby se předváděl skvěle. Dělá dojem, jakoby to byl malý grex z několika samostatných klonů (sourozenců z jednoho křížení), množených pravděpodobně explantátovou kulturou. 'Fireworks' a 'Pastel Viva' jsou dva další hybridy L. pumilum, které Judith vyšlechtila a stále nabízí v posledních pěti až deseti letech. Možná se i některé další hybridy od ní a Leonarda Marshalla mohou někdy znovu vynořit.

Takže jaké jsou výhody šlechtění s L. pumilum. Podle shora uvedeného a dalších zpráv i mého vlastního pozorování mají hybridy L. pumilum následující pozitivní rysy: rané kvetení, kompaktní habitus, dobře stavěné květenství, neotřelou velikost, zavinuté lesklé květy, které jsou typicky intenzivně zabarvené, a kupodivu se u jejích potomků objevuje také dlouhá životnost. Květy mohou být bez teček nebo téměř bez nich a vůně se posunula u některých jejich potomků kupředu, zvláště u hybridů s L. amabile, která je rovněž voňavá.

Existují i otevřené problémy šlechtění s L. pumilum. Ačkoliv je blízce příbuzná k L. amabile, L. davidii a L. cernuum, ani s těmito nebo dalšími druhy se snadno nekříží, neřkuli s hybridními liliemi. Částečně to může být způsobeno inkompatibilitou, ale sklon L. pumilum k tvorbě apomiktických semen může rovněž být na překážku těmto hybridním křížením. Dalším problémem může být velmi krátká čnělka L. pumilum, takže je domněnka, že její vlastní pyl je predisponován k prorůstání jen krátkou čnělkou k efektivnímu oplodnění. Jinými slovy, pyl L. pumilum nemusí být schopen oplodnit jiné lilie s delší čnělkou. Použitím techniky opylování na zkrácenou čnělku, kdy čnělka je uříznuta až u samého ovaria (semeníku), řezná plocha potřena nějakým čistým exudátem blizny (i jiné lilie) a až pak je nanesen pyl L. pumilum, se dají tyto potíže obejít. Musím připustit, že jsem neměl s pylem L. pumilum dosud žádný úspěch, ale to neznamená, že to nelze provést.

Mám podezření, že vidíme velmi málo hybridů blízkých k L. pumilum, kvůli její neochotě tvořit dceřiné cibulky, což pravděpodobně limituje rozmnožování jejich potomků, ale také proto, že její potomstvo přenáší její silnou preferenci k silně drenážované půdě.

V liliářské literatuře se vícekrát uvádí, že L. pumilum zřídka, jestli ne vůbec, produkuje hybridní semenáče použitelné jako semenné rodiče a že její semenáče by měly být využívány jen ve funkci pylových rodičů, abychom vyloučili tvorbu apomiktických semen. Zjistil jsem, že je to pravda jen částečně. Má křížení mezi L. pumilum jako semenným rodičem s různými hybridními liliemi jako pylovými rodiči nevedla k žádným semenáčům, které by se ukázaly být L. pumilum. Nicméně se mi podařilo použít L. pumilum jako semenného rodiče docela úspěšně u křížení s L. amabile a L. dauricum. Opustil jsem hybridy s L. dauricum, nebo lépe bych měl říci, že ony opustily mne, když se na mé zahradě prostě neudržely. Ale hybridy s L. amabile se ukázaly jako přece jenom poněkud fertilní a já nyní mám skromný počet křížení druhé generace těchto dvou druhů.

Jaké jsou mé zájmy se šlechtěním s L. pumilum? Zcela jistě tento druh obdivuji za jeho vlastní přednosti, takže nechci, aby se mé hybridy příliš odchýlily od jeho silného zjevu a vlivu. Moje šlechtění zatím sleduje dvě linie. Křížím L. pumilum získané z různých zdrojů a různých barevných forem. Těším se nadějí, že tak ve třech generacích křížení různých linií L. pumilum budu moci vyšlechtit nějaké opravdu dokonalé rostliny, co se týče vitality, nových barev, květů a dalších žádoucích vlastností. Současně křížím nejlepší rostliny L. pumilum, které mám po ruce s podobně vybarvenými a tvarovanými druhy a hybridy. Už jsem se zmínil o mých hybridech s L. amabile různě hybridizovanou s L. callosum a L. leichtlinii var. maximowiczii, pozdrav a dárek pocházející ze šlechtitelského úsilí Joea Halinara. Nyní také mám slušný počet semenáčů hybridu ‚Viva‘ kříženého s L. pumilum a hybridy L. pumilum. Provedl jsem rovněž zpětná křížení k L. pumilum, ale vždy s různými rostlinami z původních rodičovských L. pumilum. Nejdůležitější je udržování záznamů toho všeho, protože se chci vyhnout kombinacím příliš blízkých linií a inbreedingové depresi. To poslední co bych chtěl, je získat menší a slabší rostliny! U většiny mých L. pumilum křížení se snažím nemít menší než 25% nebo 50% podíl a vliv L. pumilum. Protože skutečně chci udržet blízkost vzhledu tohoto druhu.

Jeden směr, po kterém jsem silně toužil, ale měl jsem zatím jen omezený úspěch, bylo zkombinování linií L. pumilum s L. cernuum a jejími hybridy. Ale nyní mám semenáčky, které by mohly být průlomem na této frontě. Je to tatáž linie šlechtění, která dovedla Judith Freemanovou k rozkošnému hybridu ‚Pastel Viva‘, který mi jednou nabízela spolu s jejími dřívějšími L. pumilum hybridy. Lilium cernuum má unikátní schopnost k inhibici červených a oranžových pigmentů u jejích kříženců, jejímž výsledkem jsou pasteloví nebo dokonce bíle kvetoucí potomci. Představte si, hybridy L. pumilum v delikátních odstínech lososových, růžových a bílých! Lilium cernuum je okouzlující druh a plným právem partner ke šlechtění. Ale to už je povídání na jindy.

Citovaná literatura:
E. A. McRae and J. Freeman McRae, 1988. Breeding with the coral lily. The Lily Yearbook of the North American Lily Society. 38:49-58. (česky: Hybridizace lilie nízké /L. pumilum/, Liliářské zprávy– 1988-8

E. A. McRae. 1998. Lilies: a Guide for Growers and Collectors. Timber Press, Portland, Oregon. (česky: Lilie. Průvodce pro šlechtitele a sběratele, Arista 2001)

P.M. Synge. 1980. Lilies a Revision of Elwe’s Monograph of the Genus Lilium and its Supplements. Universe Books, New York.

E.H. Wilson. 1929. The Lilies of Eastern Asia a Monograph. Dulau & Company, Ltd. London.

H.D. Woodcock and W.T. Stearn. 1950. Lilies of the World Their Cultivation and Classification. Charles Scribner’s Sons, New York.

Lilium pumilum, the Coral Lily, NALS QB 2012,66:23-32 přeložil ing. Jiří Černý.

Poznámka redaktora: 1) Přeložený text jsme získali díky laskavosti ing. Jiřího Černého.